Menu
Doporučuji
Hlavní město Praha
Městská část Praha 11
Počitadlo
Počet přístupů od 13.10.2003
Vážený pane prezidente, vážení členové řídícího výboru, dámy a pánové, vážení hosté,
Je pro mne ctí, že mám příležitost pozdravit Vás a promluvit u příležitosti zahájení 6. valného shromáždění EBU. Je ctí pro naši organizaci i pro mne osobně, že toto shromáždění se koná právě v naší zemi a že naše Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých může být jeho hostitelem. Je pro mne potěšením, že při této příležitosti se budete moci blíže seznámit alespoň s částí toho, co se nám v uplynulých 10 letech podařilo vybudovat. Doufám, že Vám nebude vadit, zamyslím-li se nad tím, jakou cestou se od roku 1989 v naší zemi ubíralo znovuobnovené hnutí nevidomých a slabozrakých občanů, a když v závěru zobecním tuto úvahu v určité zamyšlení nad tím, kde je naše místo z hlediska hnutí zdravotně postižených občanů.
Ano, za necelé 2 týdny to bude 10 let, od chvíle, kdy v naší zemi po 40 letech nesvobody vznikla první samostatná a nezávislá organizace občanů s těžkým zrakovým postižením - Česká unie nevidomých a slabozrakých. Tehdy, onoho 3. prosince 1989, 17 nevidomých a slabozrakých občanů založilo tuto organizaci. Neměli nic, než holé ruce. Založením Unie si však vytvořili prostor, v jehož rámci mohli začít usilovat o rovnoprávný a důstojný život pro sebe i pro lidi se stejným údělem. Již od začátku tito lidé věděli, že nejúčinnější pomocná ruka začíná na konci vlastního ramene. A tak nežádali, neprosili, ale začali budovat síť služeb, jejichž prostřednictvím mohou zrakově postižení lidé získat dovednosti a schopnosti, které jsou nezbytné pro důstojný, nezávislý a v maximální míře samostatný život. Promýšleli a domýšleli své záměry, hledali mezi sebou a ve svém okolí lidi, kteří by je byli schopni a ochotni realizovat, hledali a nalézali potřebnou podporu. Je totiž potřebné říci, že doba tehdy byla pro vznik nových aktivit příznivá, neboť většina společnosti včetně vrcholných politiků a úředníků, kteří rozhodovali o poskytování financí, byla přesvědčena, že lidem se zdravotním, a tedy i zrakovým postižením je třeba účinně a rychle pomoci a odčinit tak dluh, který v uplynulých více než 40-ti letech vzniknul.
A situace se opakovala po dubnu 1990, kdy druhá celostátně působící organizace - Společnost nevidomých a slabozrakých v ČR vznikla vyčleněním ze Svazu invalidů. Možná si pamatujete, že v dobách před rokem 1989 existovala v naší zemi pouze jediná organizace, která sdružovala všechny lidi s postižením bez ohledu na typ vady. I Společnost nevidomých a slabozrakých od počátku své samostatné existence rozvíjela velmi užitečné programy pro těžce zrakově postižené občany a vytvářela podmínky pro jejich spolkovou a zájmovou činnost. A možná také určité soupeření mezi těmito organizacemi o to, kdo bude lepší, která organizace bude pro nevidomé a slabozraké občany atraktivnější, urychlilo rozvoj dalších činností a služeb.
Bylo možná štěstím, možná prozíravostí vedení obou organizací, že služby, které vznikly, se překrývaly jen velmi málo. Spíše lze říci, že se doplňovaly. A tak si po čase obě organizace uvědomily, že nemá smysl se předhánět, že bude lepší své síly i jimi realizované činnosti spojit v jeden celek a vytvořit tak předpoklady pro to, aby společná organizace byla silnějším a důvěryhodnějším partnerem organizacím občanů s jiným typem postižení i státním orgánům. Sloučení obou do té doby celostátně působících organizací občanů se zrakovým postižením bylo završeno 16. června 1996, kdy vznikla Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR. Hnutí nevidomých a slabozrakých občanů v naší zemi tak bylo znovu sjednoceno.
Ano, samostatné hnutí nevidomých občanů v naší zemi existuje pouze 10 let. Co se za těchto 10 let změnilo pro jednotlivé zrakově postižené lidí? Myslím, že mnohé, a myslím, že téměř ve všech oblastech jejich života.
Když někdo ztratí zrak, je potřebné, aby se naučil v maximální míře samostatně se orientovat a chodit s bílou holí. Je třeba, aby se naučil nejen samostatně se najíst, ale jídlo si připravit, aby byl schopen pečovat o své oděvy či udržovat svou domácnost, aby se naučil číst a psát v Braillově písmu nebo aby se naučil podepsat se. Právě za tímto účelem organizace nevidomých založila a podnes provozuje síť 12 oblastních ambulantních středisek Tyfloservisu, jejichž instruktoři zajíždějí do místa bydliště klienta a pracují s ním v jeho domácím prostředí. Každoročně tak projde dlouhodobými kurzy základních dovedností cca 300 klientů, čímž je potřeba těchto činností v naší zemi plně pokrývána. Navíc tato síť je doplněna Pobytovým rehabilitačním a rekvalifikačním střediskem, které v Praze rovněž vybudovala a provozuje organizace nevidomých.
Když zrakově postižený člověk zvládne základní dovednosti z oblasti orientace a samostatného pohybu, je čas vyrazit do ulic. Organizace nevidomých v uplynulých 10 letech dosáhla toho, že drtivá většina světelně řízených přechodů pro chodce v našich městech je ozvučena, že se budují varující a vodicí linie v nových či rekonstruovaných stanicích metra, na vlakových či autobusových nádražích, nebo na velkých prostranstvích a místech, kde je orientace zrakově postižených lidí obtížná, neboť tam chybí přirozené vodicí linie. Organizace nevidomých rovněž dosáhla toho, že zde byl vyvinut systém dálkově ovládaných akustických majáků, který je využitelný nejen pro usnadnění orientace, ale také např. pro akustické hlášení čísla a směru linky autobusu či tramvaje. A nejen to. Nejdůležitější je, že tento systém je zaváděn ve stále větším počtu měst a že např. v Praze již takto mluví všechny tramvaje a cca 85 % autobusů. Při zavádění bezbariérových úprav chodníků pro tělesně postižené jsme museli zajistit, aby okraj chodníků byl rozpoznatelný také pro nevidomé. Neobešlo se to zcela bez konfliktů, avšak protože jsme věděli, co chceme a potřebujeme a protože jsme respektovali potřeby také této skupiny postižených občanů, byli jsme úspěšní.
Při orientaci nevidomému člověku může pomoci vodicí pes. Jejich výcvikem se organizace nevidomých zabývá od roku 1991. Myslím, že jsme jejich výcvik dostali na slušnou úroveň - ročně jich klientům předáváme okolo 40. Podařilo se nám rovněž vybudovat výcvikové středisko, které snese srovnání s jinými zeměmi.
Když zrakově postižený člověk zvládne základní dovednosti, zjistí, že mu chybí mnoho informací. Za tímto účelem vydáváme celou řadu časopisů, a to jak ve formě braillova písma, zvětšeného černotisku a audiozáznamu na magnetofonových kazetách, tak také ve formě digitálního záznamu na disketách nebo šířeného po internetu. A právě v oblasti využití moderních počítačových technologií pro zpřístupnění informací nevidomým lidem udělala naše organizace také kus práce. V roce 1991 se v naší zemi začal ve větší míře prodávat první digitální záznamník založený na bázi počítače, v roce 1993 jsme v organizaci nevidomých začali s provozem BBS a s digitalizací textů. V roce 1995 se nám podařilo dohodnout s Ministerstvem práce a sociálních věcí na novelizaci vyhlášky, díky níž může člověk s těžkým zrakovým postižením získat pomůcky pro čtení běžných černotiskovvých textů a zpracování textů na počítači. V letech 1996 a 1997 jsme vybudovali síť 11 učeben, v nichž se nevidomí a slabozrací občané mohou naučit pracovat se speciálním vybavením pro práci takto postižených osob. Těchto služeb každoročně využije na 200 klientů v dlouhodobých kurzech. V posledních letech jsme nabídků našich služeb rozšířili také o nácvik práce s internetem. Díky podpoře Ministerstva zdravotnictví provozujeme internetový server, jehož služby nabízíme i jinak než zrakově postiženým občanům.
A příjde čas, kdy je vhodné uvažovat o pracovní rehabilitaci a rekvalifikaci. Pokud nevidomý člověk pracuje, velmi významně se zlepší jeho společenské postavení i úroveň jeho příjmů. Problematikou rekvalifikace se zabývá Pobytové rehabilitační a rekvalifikační středisko Dědina, které naše organizace vybudovala v letech 1993 a 1994 s významnou pomocí Ministerstva práce a sociálních věcí a nizozemské nadace Care for Czech Republic. Rekvalifikací projde ročně 30 až 40 klientů, z rekvalifikačních oborů lze vzpomenout např. obor masér s kvalifikací nižšího zdravotnického personálu, obor košíkář, keramik či tkadlec nebo v letošním roce nově akreditovaný obor zvukový designer. Vzhledem k tomu, že nalézt pracovní uplatnění je těžší pro lidi s nižším vzděláním, věnujeme se zejména jim. I když i pro vzdělanější zrakově postižené občany jsme schopni nabídnout individuálně připravované rekvalifikační programy.
Aby bylo možné poskytovat podporu absolventům rekvalifikačních kurzů přímo v regionech a abychom byli schopni navazovat co nejbližší kontakty se zaměstnavateli, snažila se organizace nevidomých již od roku 1990 budovat regionální centra podpory pracovního uplatnění. Tyto snahy byly završeny v roce 1997, kdy byla dokončena síť Středisek integračních aktivit SONS. Prostřednictvím těchto středisek je také podporována neformální výměna informací o možnostech zaměstnávání zrakově postižených lidí.
Aby se činnost naší organizace dostala co nejblíže k nevidomým lidem, působí prakticky ve všech okresech okresní odbočky a socioterapeutické kluby. Jejich úkolem je jednak lidi se zrakovým postižením vyhledávat, jednak motivovat je k překonávání negativních důsledků svého postižení. Za nejefektivnější prostředek takového působení považujeme motivaci příkladem stejně postiženého člověka. Jde o to, aby se setkávali lidé s různou úrovní zvládání jednotlivých dovedností, s různou mírou akceptace svého postižení. Pro zkušenější je přijemné, že mohou pomoci začátečníkům, začátečník může získat naději, že se dostane na úroveň zkušenějšího. Z našich zkušeností plyne, že nejoptimálnější formou této činnosti je forma klubových a zájmových setkání. Na konci loňského roku takových klubů v naší organizaci působilo 110.
Bylo by možno ještě dlouho mluvit o problematice krátkodobých rehabilitačních pobytů, jejichž cílem je vyvádět starší zrakově postižené občany z jejich osamění a opuštěnosti, o problematice sociálně právního poradenství nebo podpory profesně zájmových klubů. Zmíním se však o jednom problému, který považujeme za naprosto zásadní. I přes některé dříve zmíněné úspěchy v legislativě, nepodařilo se nám dosud legislativně zakotvit takový způsob financování, který by odpovídal potřebám dlouhodobého financování výše zmíněných činností. Nepodařilo se nám odstranit disproporci a dovolím si říci přímo diskriminaci skupiny zrakově postižených osob, která tkví v tom, že rehabilitace osob se zrakovým postižením, na rozdíl od osob s jiným typem postižení, není obligatorně hrazena ze zdravotního pojištění resp. není státem garantována ani žádným jiným způsobem. Tyto pro zrakově postižené osoby tak důležité činnosti jsou podporovány pouze dotacemi, na něž není žádný nárok a o něž se každoročně ucházíme. Nyní, v době, kdy naše země prochází hlubokou hospodářskou krizí a kdy zejména Ministerstvo práce a sociálních věcí dává viditelně najevo, že jeho prioritou nejsou občané se zdravotním, natož se zrakovým postižením, je existence služeb, které jsme pro zrakově postižené občany vybudovali, vážně ohrožena.
Byl bych velmi nerad, kdyby popis toho, co se nám v uplynulých 10 letech podařilo vybudovat, vyzněl jako pusté chlubení. Uváděl jsem jej tak podrobně ze dvou důvodů: Jednak abych poukázal na to, co je v současnosti ohroženo, jednak aby bylo patrné, že úvahy, jimiž si dovolím zakončit tento příspěvek vycházejí ze zkušeností při budování a realizaci mnoha činností.
Jsem hluboce přesvědčen, že nic z toho, co se nám podařilo v uplynulých letech vybudovat a získat, jsme nezískali na úkor někoho jiného. Na druhé straně vše, co jsme vybudovali, vše co jsme získali, jsme získali vlastním přičiněním. My, lidé nevidomí a slabozrací, jsme museli vše vymyslet, my jsme museli nalézt realizátory těchto myšlenek, my jsme pro ně museli získat spojence z řad těch, kdo jsou schopni naše aktivity podpořit svým vlivem nebo na ně poskytnout finance. Nikdo to za nás neudělal a vždy, když jsme měli tendenci postupovat jinak, nedošli jsme k cíli a na své cestě jsme se jen zdržovali. Myslím, že je tomu tak proto, že my, lidé nevidomí a slabozrací máme největší zájem na tom, aby služby, které potřebujeme, nám v maximální míře efektivně pomáhaly. My, uživatelé služeb na sobě nejrychleji poznáme, pokud se nějaká činnost začne ubírat jiným směrem, než potřebujeme. Právě tato forma zpětné vazby, forma, kterou umožňují svépomocné aktivity, je nejkratší a tudíž nejefektivnější.
Mnohokrát jsme si v uplynulých letech kladli otázku, jak se postavit k hnutí občanů se zdravotním postižením. Ačkoli máme v živé paměti, co znamená být menšinou v organizaci, která nás i mnohé ohromuje svou rozlehlostí, která je však spíše bezbřehá, ačkoli na druhé straně víme, že se nemůžeme tvářit, že jsme pupkem světa a nic kromě nás neexistuje, občas jsme měli a máme tendenci dostávat se do obou těchto extrémních poloh. Navíc my v naší zemi, stejně jako mnozí z Vás ve Vašich zemích i v Evropské unii, registrujeme ze strany společnosti i vlád určitou tendenci, která pod rouškou snahy jednat s jedním partnerem vede k nerespektování specifik lidí s vadou, která není majoritní. Mnohokrát jsme v uplynulých 10 letech řešili otázku, zda některou věc prosazovat samostatně, či se spojit s jinými skupinami občanů s postižením. Používali jsme toho i toho, záleželo na tom, o co jsme usilovali. Učili jsme se spolupracovat s jinými, ale učili jsme se říci jasné ne, pokud se někdo za nás schovával, budoval si na nás svou kariéru, používal nás k prosazení svých zájmů. Byly jsme pro spolupráci a jsme pro spolupráci. Ale o spolupráci lze hovořit pouze tehdy, je-li budována na základě partnerství, oboustranné výhodnosti a vzájemného respektu. Spolupracovat lze jen s partnerem, kterého si vážím, kterého respektuji. To platí nejen ve vztahu k těm, s nimiž spolupracujeme, ale hlavně na nás. I nás si náš partner musí vážit i nás musí mít důvod respektovat. Nikdo si nás nebude vážit, vzdáme-li se sami své důstojnosti, nebudeme-li si vědomi své ceny. V celém hnutí občanů se zdravotním postižením jsme poměrně malou skupinou. Jsme však schopni své potřeby a zájmy jasně artikulovat, zdůvodňovat tak, aby to bylo pochopitelné veřejnosti, hájit je a prosazovat. Ne na něčí úkor, ale za sebe. Zakopeme-li tuto hřivnu, která nám i při našem nelehkém osudu byla svěřena, nebudeme se smět divit, když se naše postavení ve společnosti i ve skupině zdravotně postižených občanů nebude zlepšovat. Partnersky spolupracujme, ale buďme silnou organizací v evropském měřítku i na národní úrovni. Vystříhejme se pouhého vřazení do celku, který nás okouzlí svou velikostí, vřazení do velkého celku, v němž budeme tvořit pouhou menšinu. Takové vřazení nepředstavuje spolupráci, takovým vřazením můžeme pouze alibisticky zakrývat vlastní neschopnost. Partnersky spolupracujme, respektujme potřeby a zájmy našich partnerů, ale také nedopusťme, aby oni nerespektovali zájmy a potřeby naše.
Děkuji za pozornost.