Menu
Doporučuji
Hlavní město Praha
Městská část Praha 11
Počitadlo
Počet přístupů od 13.10.2003
Mnozí návštěvníci mých stránek mi říkali: „Ten tvůj profesní životopis je příliš strohý. Je tam asi vše, co se týká tvé práce, ale je to příliš suché. Napiš tam něco o sobě, o své rodině, dej tam nějakou fotku.“ „Tak jo,“ odpovídám. „Budete mít, oč jste si řekli. A nenadávejte mi, že je to dlouhé…“
Narodil jsem se 22. dubna 1963 v Přerově. Žil jsem tam však jen 10 měsíců neboť pak se moji rodiče přestěhovali do Bratislavy. Překvapuje Vás to? Vysvětlení je jednoduché. Můj tatínek byl totiž asistentem na Farmaceutické fakultě, kterou z Brna, kam dojížděl, přesunuli do Bratislavy. A tak jsem dětství strávil v metropoli nad Dunajem, jak říkají Slováci. Absolvoval jsem tam základní školu, samozřejmě ve slovenštině. Nijak mi to nevadilo, tento jazyk jsem zvládl dobře, nebo alespoň ne hůř než moji spolužáci. Chodil jsem do Základní školy internátní pro slabozraké v Karlové Vsi. Ale na internátě jsem nebydlel, rodiče mě obětavě vodili přes půl města ráno tam a odpoledne zpět. Báli se mě nechat chodit samotného, když jsem prakticky neviděl. To víte, služby pro nevidomé, jejichž prostřednictvím by se dítě naučilo samostatně pohybovat, tehdy ještě nebyly…
Na základní škole, zejména na jejím II. stupni, jsem se setkal s dobrými pedagogy a skvělými lidmi. Nepřehlédnutelnými osobnostmi mezi nimi byli bratři (dvojčata) Šimkovi. Velmi si jich vážím, protože své životy cele zasvětili škole a zejména dětem, které ji navštěvují. A nejen proto. I mě, stejně jako mnoha dalším otevřeli obzor v moderní populární muzice. Navíc když postřehli můj zájem o rychlá auta, někde vyhrabali staré motoristické časopisy (ještě je mám schované) a já se seznamoval s osudy starých hrdinů formule 1 Juana Manuela Fangia, Jacka Brabhama, Bruce McLarena, Alberta Francoise Ceverta, Colina Chappmana či Ronieho Petersona. Ano, tehdy jsem ještě mohl číst. Viděl jsem sice vždy jen jedno písmeno, potřeboval pořádnou lupu a bylo to dost pomalé, ale šlo to… Velmi si vážím toho, že s bratry Šimkovými se mohu setkávat dosud, byť školu jsem opustil víc než před 30 lety, a že jsme se stali dobrými přáteli.
Když mi bylo patnáct a dokončil jsem základní školu, šel jsem na gymnázium. A Gymnázium pro zrakově postiženou mládež tehdy sídlilo na pražských Vinohradech. Integrované vzdělávání se tehdy, v roce 1978, nenosilo, potřebné kompenzační pomůcky založené na bázi výpočetní techniky, které dnes nevidomým či slabozrakým napomáhají zpřístupnění informací, neexistovaly a tak jsem se ocitnul v Praze. A dnes jsem rád. Nejen proto, že tu bydlím, mám zde rodinu a na historii a krásu našeho hlavního města jsem hrdý. Dostal jsem kvalitní vzdělání, na němž jsem mohl vždy stavět.
Pedagogové na gymnáziu byli skvělí. Nároční, ale naučili. A byli slušní. A na těch, kteří se s režimem zapletli, se to poznalo… Bylo jich jen pár a měli jsme z nich spíš srandu. A třeba o literatuře jsem díky naší třídní paní profesorce Šmejkalové získal dobrý přehled a knihy podle něj nakupoval nejméně do revoluce. Věděl jsem, že sám je číst nebudu, ale shromažďoval jsem je pro děti, byť jsem tehdy nevěděl, zda nějaké budu mít… Ale bál jsem se, že ty knihy již třeba nikdy nevyjdou, a proto jsem je chtěl mít.
Rád vzpomínám i na internát. Byli jsme skvělá parta. Bylo nás pět a bydleli jsme na pokoji číslo 6. Na pokojích i ve společné koupelně v zimně bývala zima, o víkendech se nevařilo a v neděli večer bývaly zásoby značně vyjedeny, ale spolužáci, kteří jezdili domů častěji něco přivezli a bylo zas dobře. A aspoň jsme se naučili postarat se o sebe. V pátek jsme si museli nakoupit, když jsme měli na něco chuť, uvařit to nebo jít do hospody. Na internátě jsme bydleli i s kluky z běžných středních škol. Ti z nás, kteří viděli lépe, s nimi hráli fotbal, my ostatní jsme třeba společně trápili kytary či magneťák. Dodnes tento způsob vzdělávání považuji za nejlepší: Kvalitní výuka ve speciální škole a zábava či běžný kontakt ve volném čase se „zdravými“ kluky. Dodnes se ke mně hlásí, když se potkáme na ulici nebo v metru.
Ano, byli jsme klukovský internát a za holkama jsme chodili do města. A nejen za holkama. To ve čtvrťáku jsme založili kapelu. Cvičili jsme v kostele v Kobylisích, moc toho neuměli, ale snažili se hrát country a zpívat spirituály. Kromě těch spirituálů jsme měli pár mých písní, takových trochu naivních hříchů mládí, ale na našem maturitním večírku jsme s nimi celkem překvapili…
Měl jsem a dodnes mám rád country, folk a podobné žánry. Jednak proto, že mi vyhovuje jejich melodičnost, jednak proto, že texty většinou odpovídají mému vidění světa. Vzít svůj život do vlastních rukou, nevyhýbat se odpovědnosti za něj a za to, co dělám, dělat to, co je třeba a co je správné. A moc o tom nemluvit. K tomu trochu romantiky a hlavně svoboda. Svoboda špinavých bot ale čistého svědomí, svoboda hor, při jejichž zdolávání si člověk sáhne až na dno sil, svoboda rozhodování, svoboda dálek, byť všechny širé pláně končí obzorem. Neboť svoboda bez odpovědnosti a respektu k jiným lidem, přírodě či hodnotám, které přesahují jeden lidský život, není svobodou ale bezbřehostí směřující ke zmaru...
A měl jsem rád také rock. Když jsem objevil Pink Floyd a jejich Zeď či Animals, připadal jsem si jako v jiném světě. A podnes mám vítr na začátku skladby Wish You Were Here spojen s hvízdáním meluzíny pode dveřmi našeho pokoje po jedné zimní internátní půlnoci, kdy jsem ji slyšel poprvé...
Domů jsem během studia jezdíval každé dva až tři týdny. Pro mé rodiče naše odloučení asi nebylo lehké, ale brali jsme to tak, že to musí být. V pátek 6 nebo 7 hodin vlakem do Bratislavy, v neděli stejnou dobu zpět. Ale já měl krásný pocit, že se stavím na vlastní nohy a svůj život beru do vlastních rukou. A to byla, jak už jsem řekl, pro mne hodně významná hodnota…
Po maturitě jsem se již domů nevrátil a zůstal v Praze. A když jsem se domů nevrátil, rodiče se přestěhovali za mnou. Obdivuji je. Měli mě hodně rádi…
Ačkoli jsem se učil dobře, míval jsem jen málo dvojek na vysvědčení a někdy ani ty dvojky nebyly, po maturitě jsem nešel na „vejšku“. Říkal jsem, že nechci být nezaměstnaný inženýr nebo inženýr telefonista. Proč právě inženýr? Pro jazyky jsem zrovna talentem neoplýval, právník nebo učitel jsem být nechtěl, aby mě neobtěžovali komunisti, a tak zbývalo něco ekonomického, možná práce v oblasti výpočetní techniky. A právě tato možnost se mi naskytla. Výrobní podnik META Praha ve své pobočce s podivným názvem „Provozovna duševních prací“ a číslem 118 pořádal první kurz programování pro zrakově postižené. Příležitosti jsem využil, začal pracovat a časem zjistil, že jsem se rozhodl správně. Ten první kurz byl totiž také poslední a možnost smysluplné a plnohodnotné práce v oboru programování se již nevidomým nikdy nenaskytla. A i z toho prvního kurzu jsme přežili dva… Navíc k dálkovému studiu na Vysoké škole ekonomické jsem se za pár let také dostal, byť jsem studoval jen do revoluce a pak, když jsem se živil zakázkovým programováním, už na to nezbýval čas ani energie…
Jak programovali nevidomí v 80. letech minulého století? V roce 1982, kdy jsem absolvoval kurz programování, na Vysoké škole Chemicko-technologické byl do praxe nasazen první hlasový výstup na tzv. minipočítačích a my tam mohli chodit. Po nějakém čase tato možnost žel skončila. V tu dobu nám přidělili zaměstnance na čtení. Dnes by se mu říkalo osobní či pracovní asistent. Byl to PhDr. Jiří Doležal, historik, který podepsal Chartu a pak nějakou dobu pracoval ve skladu. Pak přešel k nám. Velmi jsem si jej vážil, neboť to byl dobrý a moudrý člověk. O programování nevěděl nic. Navigovat jej, aby ve stohu výpisů z počítače (monitory tehdy byly hodně vzácná věc a my k nim přístup neměli) našel řádek s příslušnou chybou, nebylo právě snadné. Ale zvládli jsme spolu i rozsypaných 600 děrných štítků. Stali jsme se přáteli a navštěvovali se i s manželkami, byť Doležalovi by mohli být spíše našimi prarodiči než rodiči…
V roce 1986 jsem se oženil. S manželkou jsme se seznámili dva roky před tím na kurzech prostorové orientace pro nevidomé. Já jsem se k těmto kurzům dostal již ve 3. ročníku na Gymnáziu a jejich prostřednictvím se naučil orientovat se s bílou holí. Tenkrát to nebyla žádná běžná věc. To jen pár absolventů tyflopedie z Pedagogické fakulty začalo pomáhat několika svým přátelům a známým a později i neznámým. Mně ty kurzy pomohly moc, a tak jsem po maturitě, když jsem měl po práci čas, začal v těchto kurzech pomáhat také. Nikoli jako instruktor, ti museli vidět, aby byla zajištěna bezpečnost pro klienty, ale jako konzultant, tedy ten, který přináší praktické zkušenosti z každodenního života a pro klienty je příkladem, že se to dá zvládnout i po slepu.
Moje tehdy budoucí manželka se jednou na kurz také přišla podívat. Pak se stala instruktorkou a pak mojí ženou. A pak jsme prožili pár radostí i starostí, jak nám je život za těch téměř 25 let připravil. V roce 1990 se nám narodila Hanička a v roce 1995 Honzík. Kéž jim pánbů žehná celý život…
V Metě jsem pracoval od roku 1982 do roku 1990. Nejdříve jako programátor, později jako vedoucí skupiny, pak týmu. Protože jsem měl praktické zkušenosti z kurzů prostorové orientace pro nevidomé a promýšlel strukturu služeb pro zdravotně handicapované lidi, byl jsem ve svých dva a dvaceti přizván do širšího vedení provozovny s tím podivným názvem a číslem 118 zaměstnávající cca 200 pracovníků. Vedl ji Dr. Viliam Hanzel, bývalý partizán a (tuším) náměstek ředitele Historického ústavu Akademie věd z roku 1968. O programování toho sice moc nevěděl, ale věděl, že je třeba pomoci lidem s handicapem. Zdravotním a také politickým. A tak jsem se ve vedení té provozovny setkal s lidmi jako Ivan Mašek, Igor Němec, Martin Palouš a mnoha dalšími. A časem pochopil, že Dr. Hanzel byl manažer v dobách, kdy jsme toto slovo neznali… Později, když mi bylo svěřeno řízení organizace nevidomých nebo když jsem se stal radním hlavního města, jsem mnohé z toho, co jsem dělal, poměřoval právě jím...
Po sametové revoluci jsem nevěřil, že takový podnik, jako byla Meta, může přežít. Proto jsem šel programovat nejdříve do výrobního družstva nevidomých Spektra a později dílem pro nějaké firmy, dílem jako soukromník na živnostenský list. Nebyla to lehká doba a ani peněz jsme v té době moc neměli. Brali jsme to tak, že když se investuje, nemůže být na stole maso každý den. Naprogramoval jsem mzdový systém a doufal, že jej budu úspěšně prodávat. A k tomu jsem vzal místo referenta pro rozvoj kompenzačních pomůcek ve Federaci nevidomých a slabozrakých ČSFR. Bylo jaro 1992 a za pár měsíců bylo zřejmé, že československý stát se rozpadne a zbytečnou se stane i instituce, v níž jsem pracoval. Ale starostmi, jak se budu živit dál, jsem netrpěl. Oslovili mě totiž přátelé z České unie nevidomých a slabozrakých, abych šel dělat výkonného ředitele tohoto občanského sdružení. Souhlasil jsem a v čele organizace nevidomých stál čtrnáct let… A mzdový software samozřejmě neprodal žádný. Na to čas opravdu nezbýval…
3. prosince 1989 byla neděle. Bylo pošmourno a byla jmenována první porevoluční vláda s převahou komunistů, která vydržela týden. V tehdejší tiskárně a knihovně v Krakovské ulici č. 21 v Praze se sešlo asi 25 nevidomých a slabozrakých lidí, kteří založili Českou unii nevidomých a slabozrakých, první nezávislou a samostatnou organizaci lidí se zrakovým postižením po 40 letech. Do chvíle samotného založení nevydrželi všichni, někteří nesouhlasili a některým scházela odvaha, a proto ustavující jednání opustili. A já se jim ani tak moc nedivím. Když jsem večer přišel domů a slyšel ve zprávách, jaká že je ta Adamcova vláda, také jsem si nebyl jist, zda jsme to neuspěchali. Ukázalo se, že ne. Ba dokonce se ukázalo, že jsme byli na pravém místě v pravý čas. Ihned toho 3. prosince vznikl první akční program Unie, v němž jsme hlavní důraz položili na dostupnost pomůcek kompenzujících zrakový handicap, rozvoj specializovaných služeb a zpřístupnění informací pro takto postižené lidi. A také na to, že budeme mluvit vždy sami za sebe. Rádi budeme spolupracovat se všemi, koho zaujmeme a kdo se bude chtít k nám přidat. Ale nebudeme stát s nataženou rukou nebo čekat, že někdo udělá něco za nás. A tato filozofie i priority vydržely ne týden, jako ta Adamcova vláda, ani ne měsíc či rok, ale řadu let, ba odvážím se říci, že až dosud...
V začátcích Unie jsem nebyl jejím hybatelem. Byl jsem programátorem a předpokládal jsem, že tuto práci budu dělat i nadále. Pomáhal jsem jen ve volném čase, dnes by se řeklo jako dobrovolník. Až do toho prosince 1992.
Na podzim 1992 totiž skončil první prezident Unie a v řízení této organizace vzniklo jisté vakuum. Stabilizovat organizaci nebyl takový problém; vedoucí jednotlivých středisek většinou věděli, co chtějí dělat, takže personální změny byly minimální. Finance pro příští rok se také podařilo zajistit na obstojné úrovni, takže již na jaře roku 1993 jsme mohli začít rozšiřovat služby, vytvářet nové oblastní odbočky a regionální střediska služeb. Práce se dařila, a tak jsme brzy začali fungovat jako dobrý tým a já si v jeho čele získal značnou podporu. To se projevilo v dubnu 1994, kdy jsem byl poprvé zvolen prezidentem ČUNS, hlavně však o 2 roky později, kdy se nám povedlo znovusjednotit slepecké hnutí na území České republiky. To byla věc málo vídaná zejména mezi občanskými sdruženími osob se zdravotním postižením, která se spíše dělila a štěpila, jak se spolu lidé občas nepohodli… My jsme se byli schopni dohodnout, a proto jsme dokázali víc.
Svépomocné hnutí lidí nevidomých má v zemích euroatlantické civilizace historii sahající do 2. poloviny 19. století. Tehdy jako alternativa slepeckým ústavům vznikaly první svépomocné spolky podporující vydávání tiskovin v Braillově písmu nebo později uplatnění nevidomých na trhu práce. Tyto tendence zesílily zejména po 1. světové válce, po níž zůstalo mnoho osleplých válečných vysloužilců. Na bázi svépomocných spolků vznikly poměrně významné svépomocné organizace, jejichž prostřednictvím sami nevidomí rozvíjeli služby, které jim pomáhaly zvládnout obtíže života se zrakovým postižením a zlepšit jejich ekonomickou situaci.
Tento vývoj byl u nás přerušen jednak 2. světovou válkou, jednak ustavením Svazu invalidů, jediné organizace, na jejíž půdě se mohly odehrávat aktivity ve prospěch lidí se zdravotním handicapem v dobách reálného socializmu. Ty kurzy prostorové orientace, v nichž jsme s manželkou pomáhali, paradoxně mezi ně nepatřily. Ale na disidenty si nehrajeme a nemáme rádi, když to dnes někdo dělá.
Unie od svého vzniku čelila nepřejícnosti Svazu invalidů a organizací, které z něj vznikly. Není divu. Svaz invalidů, důležitá složka tehdejší Národní fronty, ovládal všechny skupiny zdravotně handicapovaných občanů. Činil tak metodou cukru a biče - Chtěl-li nevidomý člověk získat slepeckou hůl nebo hmatové hodinky, potřeboval doporučení této mocné organizace. V jejím čele stály nomenklaturní kádry, jejichž tělesné či smyslové postižení (bylo-li vůbec nějaké) bylo jen symbolické. Naše filozofie, kdy jsme mluvili sami za sebe jim byla naprosto cizí.
22. dubna 1990 vznikla na troskách Svazu invalidů Společnost nevidomých a slabozrakých v ČR. Došlo tak k rozštěpení národního hnutí nevidomých a slabozrakých. Že to není optimální stav si uvědomovaly reprezentace na obou stranách. Proto mezi sebou jednak soupeřily o přízeň členů, což mělo své pozitivní stránky ve velké dynamice rozvoje nových služeb, jednak vyjednávaly o podmínkách případného sloučení. Ale do roku 1995 spíše formálně a tedy ne příliš úspěšně.
My v České unii nevidomých jsme šli spíše prvně zmíněnou cestou – naší prioritou byl rozvoj služeb i celé organizace. Postupně jsem však pochopil, že pouze tímto způsobem onu dvoukolejnost hnutí nepřekonáme a že soupeření dvou podobných organizací, navíc dotovaných z veřejných zdrojů, může být velkým rizikem pro obě, ba více pro tu, která víc dělá. Proto jsem přesvědčil Nejvyšší radu Unie o potřebnosti jednání o sjednocení a navrhnul strategii postupu. Jak to bývá u jednání, kde obě strany chtějí získat vše a jednají spíše pozičně než věcně, témata jsou zavalena spoustou balastu a nikdo už ani neví, co má věcné kořeny a co je hájeno jen proto, aby předkladatel neztratil tvář.Vytipoval jsem pár bodů, které navíc byly racionální a zbytek jsme „obětovali“. A tato taktika slavila úspěch. Jednání tentokrát neztroskotala a 16.6.1996 byla ustavena Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR. A já jsem byl zvolen do jejího čela a Vlastík Císař, nejvyšší představitel Společnosti nevidomých a slabozrakých, mým zástupcem.
Sloučením jsme si získali značný respekt jak mezi organizacemi zdravotně postižených osob, tak mezi odbornou veřejností a úředníky dotujících ministerstev. Ze služeb, které provozovaly obě původní organizace se nám podařilo vytvořit poměrně ucelený systém pokrývající nejen celé území České republiky, ale také všechny nejdůležitější oblasti, v nichž nevidomí a jinak těžce zrakově postižení lidé potřebovali pomoc. Tím jsme se stali výjimečnými z hlediska celé Evropy.
Když jsem se v roce 1992 stal výkonným ředitelem Unie, rozpočet této organizace byl nějakých 8 milionů korun. Po sloučení jsme služby nevidomým poskytovali s obratem přesahujícím 100 milionů Kč.
Úspěch se neodpouští, a tak jsme to po změně politické reprezentace v roce 1998 začali mít těžké. V roce 2000 nám dokonce Ministerstvo práce a sociálních věcí odmítlo poskytnout jakékoli dotace. Nezbylo nám, než se bránit, kromě jiného také demonstrací nevidomých před ministerstvem. Protože jsme však bez ztráty kytičky prošli následující tříměsíční kontrolou Nejvyššího kontrolního úřadu, část dotací nám byla dodatečně přiznána. Ve srovnání s předchozím rokem jsme však utrpěli značnou ztrátu… Proč? S největší pravděpodobností proto, že jsme byli jednou z nejdynamičtěji se rozvíjejících a nejvíce dotovaných organizací. A nová politická reprezentace nevěřila, že z dotací neplatíme nějaké peníze „zpět“. Ale my jsme neplatili, což kontrola prokázala. Nikdy jsem nepřistoupil na takové praktiky, byť to vždy nebylo právě nejvýhodnější...
Provozování většiny služeb pro zrakově postižené jedinou organizací mělo své výhody spočívající zejména ve snazší koordinaci návaznosti jednotlivých služeb. Mělo však také své nevýhody. Organizace byla velká, náročná na řízení a hlavně, jak jsme poznali z čerstvé zkušenosti, finančně zranitelná. Proto jsme některé služby osamostatnili. Zřídili jsme pro ně obecně prospěšné společnosti, a tak vznikl dnešní Tyfloservis, o.p.s., Pobytové rehabilitační a rekvalifikační středisko Dědina, o.p.s. nebo síť 13 samostatných obecně prospěšných společností, krajských poskytovatelů sociálních služeb pro nevidomé a jinak zrakově postižené občany s názvem TyfloCentrum. Pro odlišení jsme do názvů těchto společností přidali názvy krajských měst (TyfloCentrum Brno, o.p.s., TyfloCentrum Hradec Králové, o.p.s., TyfloCentrum Olomouc, TyfloCentrum Pardubice,…). A tak jsme problém přetavili v další úspěch. Že to bylo dobré rozhodnutí se potvrdilo zejména, když byl v roce 2006 schválen nový zákon o sociálních službách, který kromě jiného na poskytovatele sociálních služeb klade značné nároky, jimž svépomocné občanské sdružení není schopno dlouhodobě dostát. Osobně nejsem příznivcem Zákona o sociálních službách. Zejména proto, že zhoršuje finanční efektivitu systému. To bylo - kromě značné únavy po 14 letech plného nasazení v čele organizace - hlavním důvodem, proč jsem se v červnu 2006 vzdal funkce prezidenta SONS.
V letech 2000 až 2005 jsem formou distančního studia vystudoval speciální pedagogiku na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Kromě oborového zaměření na ophtalmopedii a problematiku osob s kombinovaným postižením, jsem si z hlediska věkového zvolil andragogiku a geragogiku, tedy problematiku středního a seniorského věku, neboť to nejvíce odpovídalo mým zkušenostem i práci, kterou jsem dělal. Cílem mé diplomové práce „Vybrané aspekty zaměstnatelnosti občanů se zrakovým postižením“ bylo na základě odborných znalostí a poznatků o zrakovém postižení a jeho prožívání jedincem i analýzou důsledků tohoto postižení jak pro jedince samotného tak pro zaměstnavatele, určit základní aspekty, které znesnadňují inkluzi takto postiženého člověka na trh práce a následně, na základě provedeného výzkumu, doporučit alespoň některá opatření umožňující zmírnit tento stav.
Kromě manažerské práce v SONS jsem se hodně podílel na vzdělávání našich pracovníků. A když jsem se rozhodl ve vedení SONS skončit, plánoval jsem svou lektorskou činnost zintenzivnit a jako doplněk případně předávat některé své získané vědomosti a zkušenosti formou poradenství. Ale plány jsou plány a skutečnost se vyvíjela jinak. Na podzim 2006 jsem byl poněkud překvapivě zvolen členem zastupitelstva hlavního města Prahy. Překvapivě proto, že na kandidátce ODS jsem byl na 42. místě a zvolením 42 kandidátů ODS v pražském zastupitelstvu tehdy získala 60 % mandátů. A ještě větším překvapením i pro mne bylo, že mi vedení pražské ODS nabídlo místo člena Rady hlavního města, jímž jsem byl 30.11.2006 zvolen a do kompetence jsem dostal oblast pražského zdravotnictví.
Do ODS jsem vstoupil v roce 2002. O politiku jsem se však zajímal dřív; skoro bych řekl od dětství. Ne nějak aktivně, ale zprávy jsem poslouchal již jako malý kluk, později přešel na Hlas Ameriky a po revoluci samozřejmě fandil ekonomické transformaci a Václavu Klausovi. Sledoval jsem politické debaty, posuzoval jednotlivé názory, u televize polemizoval, ale být politikem jsem netoužil. Jednak jsem si říkal, že nestraníkem jsem jen jednou, jednak na to neměl čas, a když jsem pracoval v organizaci nevidomých, nechtěl jsem ji nálepkovat jako její šéf. Postupně jsem ale názory změnil a pochopil, že to „nálepkování“ není tak důležité. Přiznávám, že hodně silným impulsem pro změnu mého názoru byly již zmíněné útoky na naši organizaci po změně politické reprezentace po roce 1998 a zejména neposkytnutí dotací ze strany Ministerstva práce a sociálních věcí v roce 2000. Nejdřív jsem byl naštvaný a pak si řekl, že být naštvaný nemá smysl, ale že je třeba něco dělat. A tak jsem chvíli zvažoval, párkrát to konzultoval s paní doktorkou Lastoveckou, která v té době byla senátorkou a které jsem si vždy moc vážil, a pak vstoupil do ODS. Myslím, že z napsaného je zřejmé, že zásadní otázkou pro mne nebylo „kam“,ale „zda“. A tak jsem si na internetu našel adresu kanceláře ODS na městské části Praha 11, kde bydlím, vyplnil přihlášku, byl pozván na místní radu místního sdružení Jižní město II, byl přijat a stal se členem týmu, který se tehdy rodil a pro obyvatele pražského Jižního města měl chuť něco udělat. Nejdřív to byly akce pro děti ze sídliště, pak zvelebení srubu, který jsme od správy Kunratického lesa získali do bezplatného pronájmu, a pak rekonstrukce hřišť, škol, cyklostezek nebo zařízení pro seniory, což jsme již dělali jako zastupitelé, někteří dokonce jako členové rady městské části Praha 11.
První příležitost vstoupit do vrcholné politiky jsem ale měl podstatně dříve, ba hodně brzy po revoluci. Málo se ví, že v roce 1990 před prvními svobodnými volbami nabídli studenti dvě místa na kandidátce Občanského fóra také zástupcům nově vzniklých organizací zdravotně postižených. Jedno, do České národní rady dostal Sbor zástupců organizací zdravotně postižených a poslancem byl zvolen jeho předseda Ing. Pavel Dušek a druhé, do Federálního shromáždění, bylo nabídnuto České unii nevidomých a slabozrakých, jako nejviditelnější a nejdynamičtější nové organizaci lidí s konkrétním postižením. Protože jsem tehdy Unii ve Sboru zástupců zastupoval, první otázka poté, co jsem tuto nabídku do Unie přinesl byla: „Půjdeš do toho?“ A já bez váhání odpověděl, že ne, že si na to netroufám. A nikdy jsem toho nelitoval. Myslím, že politik má mít nějakou vyzrálost a životní zkušenost a mě tehdy bylo sedmadvacet. A možná jsem už tehdy podvědomě cítil, že nejvíc zkušeností v politice člověk získá, když postupuje od těch nejnižších pater, tedy z politiky komunální. Poslancem Federálního shromáždění se tehdy, v prvních svobodných volbách v roce 1990 stal nevidomý Josef Doksanský.
Některé mechanizmy fungování politiky jsem si mohl částečně odzkoušet, paradoxně, v organizaci nevidomých. Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých měla přes 10 tisíc členů, já byl jejím nejvyšším, avšak voleným představitelem a v době mezi celostátními shromážděními, jichž se účastnilo cca 150 delegátů ze všech okresů republiky, jsem byl odpovědný republikové radě. Musel jsem tedy být dostatečně rasantní, aby organizace někam směřovala, na druhé straně jsem musel vážit, abych nedělal věci, pro které bych zbytečně ztrácel podporu. Tehdy jsem si ale nade vší pochybnost ověřil, že největší podporu člověk má, když má jasno, co chce a dovede to vysvětlit. A když to, co chce, co považuje za správné, taky dělá. Když začne brát příliš mnoho ohledů, tedy když se bojí, neudělá nic a podporu ztrácí. Ale když jsem pak vstoupil do opravdové politiky, bylo to jiné. Při nejmenším v tom, že mezi nevidomými jsem byl leader a věděl jsem toho nejvíc; v opravdové politice jsem si musel najít místo v týmu a hodně se učit. Přiznávám, dělám to dosud. A jsem přesvědčen, že je to tak správně.
Poprvé jsem se účastnil voleb do zastupitelstva městské části Praha 11 v roce 2002 a byl jsem zvolen díky značnému množství preferenčních hlasů od občanů. V zastupitelstvu jsem se věnoval především práci v sociální a zdravotní komisi. Ta navrhovala podporu jednotlivým neziskovým organizacím působícím na území městské části, řešila otázky obsazení „bezbariérových“ bytů nebo správy poliklinik či domů s pečovatelskou službou, které spravovala městská část. V této činnosti jsem pokračoval i ve volebním období 2006-2010, byť v této době mi podstatně více času zabírala práce ve funkci radního hlavního města pro oblast zdravotnictví.
Na prvním místě uvedu zvýšení počtu stanovišť zdravotnické záchranné služby. Jedno z nově otevřených je také u nás na Jižním městě. Tím se průměrný dojezdový čas záchranky k pacientovi v této části Prahy zkrátil cca o 4 minuty.
Již několik let před mým nástupem do funkce radního, bylo zřejmé, že je třeba provést reorganizaci systému lékařské služby první pomoci. Ten zahrnuje ordinace praktických lékařů a stomatologů, které jsou otevřeny i ve večerních hodinách a také o volných dnech a svátcích. Mně se tuto reorganizaci díky pochopení ředitelů pražských fakultních nemocnic a dohodě s Ministerstvem zdravotnictví podařilo provést již v prvním roce mého volebního období. Základem nového systému lékařské služby první pomoci v Praze jsou ordinace ve všech pěti pražských fakultních nemocnicích, které fungují po celou noc Od 19 hodin večer do 6 hodin ráno a o víkendech a svátcích nepřetržitě. Tímto rozsahem provozní doby je Praha jednou z mála výjimek mezi jinými kraji České republiky. Na tuto základní síť lékařské služby první pomoci navazují některé městské části, které jako jistý nadstandard pro své občany provozují ordinace ve svých poliklinikách či ve zdravotnických zařízeních na jejich území. Jsem rád, že jednou z těchto nemnoha městských částí je také Praha 11 a že v poliklinice Šustova máme také nepřetržitý provoz pohotovostní lékárny.
K větší systémovosti rozvoje pražského zdravotnictví a zlepšení jeho propojení se systémem sociálních služeb byla v mé gesci zpracována Studie alternativ rozvoje zdravotní a sociální péče v Praze. V rámci předpokládané transformace fakultních nemocnic jsem usiloval o vytvoření Metropolitní nemocnice ze současné Fakultní nemocnice Bulovka. Vzhledem k tomu, že před dvěma roky se transformace fakultních nemocnic zastavila a příslušný zákon nebyl Poslaneckou sněmovnou ani projednáván, stala se tato myšlenka méně aktuální a její realizace byla pozastavena. Na druhé straně se mi v době mého působení ve funkci radního hlavního města Prahy podařilo zajistit téměř sto milionů korun na zlepšení přístrojového vybavení v nemocnicích na území hlavního města Prahy. Navíc jsem se svými kolegy připravil návrh zákona o univerzitních nemocnicích, který by mohl mít větší podporu jak zainteresovaných subjektů (lékařských fakult a fakultních nemocnic), tak také politiků napříč politickým spektrem.