Menu
Doporučuji
Hlavní město Praha
Městská část Praha 11
Počitadlo
Počet přístupů od 13.10.2003
Ano, před několika týdny jsme si připoměli den, kdy před 10-ti lety v naší zemi po 40 letech nesvobody vznikla první samostatná a nezávislá organizace občanů s těžkým zrakovým postižením - Česká unie nevidomých a slabozrakých. Tehdy, onoho 3. prosince 1989, 17 nevidomých a slabozrakých občanů založilo tuto organizaci. Neměli nic, než holé ruce. Založením Unie si však vytvořili prostor, v jehož rámci mohli začít usilovat o rovnoprávný a důstojný život pro sebe i pro lidi se stejným údělem. Již od začátku tito lidé věděli, že nejúčinnější pomocná ruka začíná na konci vlastního ramene. A tak nežádali, neprosili, ale začali budovat síť služeb, jejichž prostřednictvím mohou zrakově postižení lidé získat dovednosti a schopnosti, které jsou nezbytné pro důstojný, nezávislý a v maximální míře samostatný život. Promýšleli a domýšleli své záměry, hledali mezi sebou a ve svém okolí lidi, kteří by je byli schopni a ochotni realizovat, hledali a nalézali potřebnou podporu. Je totiž potřebné říci, že doba tehdy byla pro vznik nových aktivit příznivá, neboť většina společnosti včetně vrcholných politiků a úředníků, kteří rozhodovali o poskytování financí, byla přesvědčena, že lidem se zdravotním, a tedy i zrakovým postižením je třeba účinně a rychle pomoci a odčinit tak dluh, který v uplynulých více než 40-ti letech vzniknul.
Za několik měsíců - 22. dubna - si připomeneme den, kdy před 10-ti lety dovršením emancipačního procesu zrakově postižených členů Svazu invalidů vznikla v pořadí druhá celostátně působící organizace - Společnost nevidomých a slabozrakých ČR. I tato organizace od počátku své samostatné existence rozvíjela velmi užitečné programy pro těžce zrakově postižené občany a vytvářela podmínky pro jejich spolkovou a zájmovou činnost. A možná také určité soupeření mezi těmito organizacemi o to, kdo bude lepší, která organizace bude pro nevidomé a slabozraké občany atraktivnější, urychlilo rozvoj jednotlivých činností a služeb.
Bylo možná štěstím, spíše však prozíravostí vedení obou organizací, že služby, které vznikly, se překrývaly jen minimálně. Spíše lze říci, že se doplňovaly. A tak si po čase obě organizace uvědomily, že nemá smysl se předhánět, že bude lepší své síly i jimi realizované činnosti spojit v jeden celek a vytvořit tak předpoklady pro to, aby společná organizace byla silnějším a důvěryhodnějším partnerem organizacím občanů s jiným typem postižení i státním orgánům. Sloučením obou do té doby celostátně působících organizací občanů se zrakovým postižením ve Sjednocenou organizaci nevidomých a slabozrakých ČR tak bylo 16. června 1996 završeno znovusjednocení hnutí nevidomých a slabozrakých občanů v naší zemi.
Ano, obnovené samostatné hnutí nevidomých občanů v naší zemi existuje pouze 10 let. Co se za těchto 10 let změnilo pro jednotlivé zrakově postižené lidí? Myslím, že mnohé, a myslím, že téměř ve všech oblastech jejich života. Považujeme již za samozřejmost, že většina semaforů v naší zemi je ozvučena. Tam, kde tomu tak není, je to jen naší vinou. Je to tím, že tam zájmy zrakově postižených lidí zrakově postižení lidé neprosazují. Je pro nás samozřejmostí, že leckde fungují akustické orientační majáky a že mnohé autobusy a tramvaje nám na povel naší vysílačky oznamují číslo a směr linky. Je pro nás samozřejmé, že peníze jsou i pro nás poměrně dobře rozlišitelné a že také podpis nevidomého člověka je právoplatný. Je pro nás samozřejmostí, že každý, kdo potřebuje, může projít procesem základní sociální rehabilitace a nemusí proto na půl roku nebo i více odjet do krásného, leč 600 km vzdáleného zapadlého městečka. Považujeme za samozřejmé, že ten, kdo prokáže schopnost využívat pomůcky pro zpracování informací založené na bázi výpočetní techniky, na jejich pořízení může získat příspěvek a může se s nimi naučit zacházet. Za samozřejmé rovněž považujeme, že vzdělání již může i zrakově postižené dítě získat také v běžné třídě a že talentovaní zrakově postižení sportovci mohou uspět ve srovnání se stejně postiženými sportovci jiných zemí. To vše a mnoho dalšího dnes již považujeme za samozřejmé a stále častěji zapomínáme na to, že před 10 lety to nejen nebylo samozřejmé, ale že to ve většině případů vůbec nebylo možné. Stále častěji zapomínáme, že jsme se o to všechno museli sami přičinit. Že nestačilo jen stát s nataženou dlaní. A je-li dnes potřebné o něco se zasadit, stále častěji říkáme "Proč právě já bych měl něco dělat, proč ne ten druhý, proč ne vedení té naší organizace?..." Zapomínáme, že k tomu všemu, čeho jsme dosáhli, přispěla naše soudržnost a objetavost. To dnes už jsme často tak velkými profesionály, že nad tím nebo oním ohrnujeme nos, považujeme jej za nešiku a packala a spolupráce s ním pro nás už není dost dobrá. Přitom právě dnes a v celém nadcházejícím roce bude nanejvýš potřebné zase se semknout a pracovat. Uhájit to, co jsme vytvořili je stále těžší a samozřejmě to není tak atraktivní, jako když se vytváří něco nového. A je také mnoho toho, co jsme si předsevzali a dosud nenaplnili. Bariéry existují ještě leckde, např. v peněžnictví, podpis stále není plně respektován např. při notářském ověřování, žebráci, mnohdy dobře situovaní a často slepotu jen předstírající, o nás pořád vytvářejí obraz, který nás není hoden. Dosud se nám nepodařilo odstranit disproporci a dovolím si říci přímo diskriminaci skupiny zrakově postižených osob, která tkví v tom, že jejich rehabilitace, na rozdíl od osob s jiným typem postižení, není obligatorně hrazena ze zdravotního pojištění resp. není státem garantována ani žádným jiným způsobem. To jsou jen některé úkoly, které nás čekají a každý z Vás, čtenářů, by jich jistě mohl přidat tucet. Stará moudrost říká, že nejlepší pomocná ruka začíná na konci vlastního ramene. Kdo nám pomůže, nepomůžeme-li si sami? Zkušenost uplynulých úspěšných 10 let to říká jasně: Nikdo!
Milan Pešák