Menu
Doporučuji
Hlavní město Praha
Městská část Praha 11
Počitadlo
Počet přístupů od 13.10.2003
Historický mezník konce tisíciletí vyvolává přirozenou otázku, co se za předchozích tisíc let změnilo v životě nás, nevidomých lidí. Z nekriticky obdivovaných slepých jedinců na straně jedné a z opovrhované a litované masy třetiřadých tvorů na straně druhé jsme se stali svéprávnými a platnými občany svých zemí. Myslíme, mluvíme a jednáme sami za sebe a nejednou jsme prokázali i svoji akceschopnost, když se nám dělo bezpráví.
Už po dvě stě let je nám poskytováno vzdělání, které je často na vysoce kvalitní úrovni jednak díky víře vzdělavatelů v naše schopnosti a jednak díky skutečnosti, že jsme vzděláváni v malých skupinách, což umožňuje opravdový individuální přístup. Náš příspěvek a loajalita vůči budování právního státu je doslova výrazem pudu sebezáchovy, protože cítíme, že jakékoli otřesy vedoucí ke společenskému chaosu bytostně ohrožují náš majetek, naše rodiny a nás samé; vláda civilizovaného zákona nám umožňuje klidnou seberealizaci v podmínkách normálně fungující občanské společnosti. Tento náš postoj vůči modernímu státu nemá přímý stranicko-politický, natož pak ideologický podtext, pokud za takový nepovažujete odvěkou touhu nevidomého člověka po přijetí za rovnoprávného, tedy prvořadého člena lidského společenství.
Co nám moderní stát za věrnost jeho ideálům dává? Ve vyspělých zemích mají nevidomí lidé zajištěny základní sociální jistoty, takže pokud se setkáte na ulici se slepým žebrákem, máte co do činění spíše s osobou "samostatně výdělečně činnou" (bez živnostenského oprávnění) než s chudákem, který nemá co do úst. Soudobé zákonodárství nás víceméně nediskriminuje, takže jsme - alespoň teoreticky - dosáhli postavení prvořadých občanů. Společenská praxe je však často naprosto odlišná. Pociťujeme nedostatek příležitostí, a to především na poli pracovního uplatnění: Stát nijak zvlášť hospodářsky nemotivuje potenciální zaměstnavatele k přijímání nevidomých pracovníků, ani nevidomé potenciální podnikatele k rozjezdu živností a firem. Vzhledem ke kvalitě našeho vzdělávání, o které jsem se zmínil výše, je to nevýhodné pro obě strany. Důsledkem je, že vyspělé státy vykazují sedmdesátiprocentní a vyšší nezaměstnanost nevidomých v produktivním věku.
V čem spatřujeme hlavní příčinu tohoto neutěšeného stavu? Především ve stále převládajících pochybovačných postojích vůči možnostem a schopnostem nevidomých. Platí však vzorec, jehož správnost dokládají třeba také nevidomí umělci vystupující na našich koncertech. Dokážeme dělat skoro každou práci, jen pro její vykonávání používáme alternativní techniky: čteme hmatem místo očima, počítačovou myš ovládáme z klávesnice, pracujeme častěji s informacemi převedenými do zvuku, hrajeme zpaměti místo z not apod. Nevidomý pracovník je zpravidla dobrý pracovník věrný firmě, protože si váží existenční jistoty a prestiže spojené se zaměstnáním. Proto ti, kdo investují do speciálních technických pomůcek pro nevidomé, do celoživotního vzdělávání, rekvalifikací a zaměstnávání nevidomých, investují ku prospěchu svému i nevidomých lidí a tím ku prospěchu celé společnosti.
Nedůvěru veřejnosti k našim schopnostem nevyvracíme reptáním a nářky, nýbrž příkladem a činy. Ke zvládnutí tohoto nelehkého úkolu však nezbytně potřebujeme spolupráci, podporu a pomoc těch, kdo už o nás nepochybují a kdo nás ve své každodenní praxi považují za opravdové partnery, tedy za sobě rovné, prvořadé občany. Na přelomu tisíciletí víme, že si jakožto menšinová skupina lidského společenství svoje postavení udržíme a vylepšíme výhradně vlastním přičiněním. Vidí-li ostatní, že si sami pomáháme, pomáhají také. S náležitou vděčností přijímáme podporu jednotlivců, podniků i moderního osvíceného státu. Ukázali jsme již mnohokrát, že s touto podporou nakládáme rozumně a v souladu s dobrými mravy.
M. Pešák a R. Volejník