Menu
Doporučuji
Hlavní město Praha
Městská část Praha 11
Počitadlo
Počet přístupů od 13.10.2003
Je zde opět období, kdy se většina lidí ohlíží za tím, co uplynulý rok přinesl či odnesl, a dělá plány, mnohdy si bere předsevzetí pro rok příští. Využiji tohoto článku k témuž, byť se nebude jednat o věci mé a osobní, ale o záležitosti, které jsou nám společné, neboť se týkají nejen naší organizace, ale celého hnutí a zejména životů nás, lidí nevidomých a jinak těžce zrakově postižených.
Nemohu uvažování o roce 2002 začít jinak, než vzpomínkou na našeho viceprezidenta. Na Vlastíka, jak jsme mu všichni, kdo jsme měli čest s ním spolupracovat, říkali. Když jsem jej potkal takhle před rokem před Vánoci před našim sídlem v Krakovské ulici, netušil jsem, že se vidíme téměř naposled. Navštívil jsem jej ještě v nemocnici, to však již bylo podstatně smutnější setkání. A pak, raději ani nevzpomínat… V řeči na Vlastíkově pohřbu jsem slíbil, že jeho odkaz poneseme dál. Mnohokrát se ptám, jak se nám to daří v dnešní době, která není snadná, kdy se ty nejzákladnější věci v hnutí zdravotně postižených mění.
Vlastíkovou doménou byly vnější vztahy naší organizace s organizacemi jiných skupin postižených občanů. Je zjevné, že zde se situace mění asi nejmarkantněji. Sdružení zdravotně postižených spěje k zániku a my můžeme leda řešit otázku, zda zůstaneme nástupnickou organizací, která převezme část aktiv a samozřejmě i pasiv, nebo ze SZdP vystoupíme před jeho zánikem. Orientační hlasování o této věci se jednoznačně, více než tříčtvrtinovou většinou přiklonilo k druhé variantě. Důvodem je zjevně obava, že ona "pasiva" by při konečném účtování (a možná i o pár let později) mohla převážit nad aktivy. Dalším důvodem je skutečnost, že pouhé tradiční členství v této organizaci těm našim odbočkám, které za 12 let možnosti samostatné existence svou specifickou činnost nerozvinuly, beztak příliš nepomůže. Další skutečností, která situaci hnutí zdravotně postižených neulehčuje, je, že z důvodu osobního vyčerpání odstoupil z funkce předsedy Národní rady zdravotně postižených ing.Dušek. Ačkoli vím, že jej mnozí neměli příliš rádi, vím také, že byl schopen udělat mnoho práce a že nám bude velmi chybět zejména při jednáních Vládního výboru pro zdravotně postižené občany. A jeho absence může přispět také k tomu, že někdo další z důvodu vyčerpání či zdravotních problémů odpadne.
Myslím však, že jsou i optimističtější stránky, z kterých lze na uplynulý rok nahlížet. Největší radost mám asi z toho, jak se nám daří reagovat na reformu územně správního uspořádání našeho státu a na přechod kompetencí na kraje a obce. V uplynulém roce se nám podařilo získat řadu pracovníků pro přebudování dalších středisek integračních aktivit v Tyflocentra. Jsou to lidé nejen s potřebnou sumou vědomostí a znalostí o tom, kam se systém sociálních služeb vyvíjí, ale zdá se hlavně lidé chápající a ochotni pracovat. Nedá mi, abych nepodotknul, že bych byl raději, kdyby mezi nimi bylo více lidí zrakově postižených, ale - žel - zrakové postižení samo o sobě není a nemůže být kvalifikací pro řízení našich středisek. Někdy si nechceme přiznat, že co pro naši práci stačilo před 10 lety, abychom byli v čele, dnes nestačí ani na horší průměr.
A co v roce příštím? Byl bych rád, abychom nepodlehli dnes velmi intenzivně se šířícímu mýtu, že do sídla kraje je to nejblíž. Do sídla kraje je dál, než do bývalého okresu. Proto nesdílím nadšení některých okresních funkcionářů, až na výjimky mnohdy z ne právě nejlépe fungujících okresních odboček, nad zřizováním odboček krajských. Ještě z České unie nevidomých si nesu zkušenost, že ačkoli jsme její tehdejší odbočky deklarovali jako oblastní (tedy přesahující sídelní okres), jejich reálný vliv za hranicemi okresu byl jen mizivý. Za velmi důležitý úkol (a nejen pro příští rok) tedy považuji zkvalitňování práce v našich současných odbočkách. Velmi často slýchám, že lidé v tom či onom místě nechtějí. Mnohokrát jsem se však již přesvědčil, že když něco změníme, lidé chtít začnou. A začnou nejen chtít, začnou i dělat! Proto říkám, že lidé "nechtějí" tam, kde jim nejsme schopni nabídnout to, co chtějí. Věřím, že v trendu, který jsme zahájili letos, kdy při několika odbočkách vznikla nová střediska, která budou schopna splnit standardy kvality sociálních služeb v oblasti speciálního poradenství (a možná i jiných), budeme pokračovat.
Určitě hodně úsilí si vyžádá také rozumné vyvážení vztahu mezi odbočkami SONS a nově vzniklými Tyflocentry. Není užitečné chápat Tyflocentrum jako něco cizího, co "nám sem zřizuje někdo z Prahy"; stejně tak je neužitečné, ba až škodlivé říkat, že když tu máme dobré Tyflocentrum, odbočku již nepotřebujeme. Ať je spolupráce s Tyflocentrem sebelepší, je to organizace poskytující služby. Je však třeba, aby v daném regionu působila také organizace klientů. Ta bude muset v procesu komunitního plánování, který nám přibližování Evropské unii zjevně přinese, věrohodně hájit zájmy nevidomých a slabozrakých klientů. Přeji si (a určitě nejen já), aby poskytovatelé kvalitních služeb a klientská organizace měly vztahy co nejlepší; musí však existovat obě! Jednak proto, že kdyby obě neexistovaly, o žádné vztahy by nešlo, jednak proto, že jen tak se mohou vzájemně doplňovat a posilovat.
Ještě o jedné oblasti, kde budeme muset mnohé udělat, se však musím zmínit. Dnes ráno jsem poslouchal zprávy a v nich jsem opět slyšel o důchodové reformě. Je zjevné, že je nezbytné ji provést, a je zjevné, co nám v této souvislosti hrozí. Ačkoli nevidomí a slabozrací občané nejsou těmi, kdo by ruinovali důchodový či sociální systém, bude stát určitě mnoho úsilí vyargumentovat důstojnou výši důchodu resp. renty pro takto postižené občany obzvláště v situaci, kdy 70 % z nich nemůže najít zaměstnání a když jej naleznou, jejich příjem je často výrazně nižší, než je průvměrná mzda nejen z celostátního hlediska, ale i v rámci regionu. Určitě jedním z důvodů je také velmi neuspokojivá situace v oblasti vzdělávání zrakově postižených žáků. Integrované vzdělávání, jehož umožnění mělo bezesporu mnoho kladů, zdaleka ne vždy produkuje mladé lidi schopné nalézt a vykonávat zaměstnání. Navíc ve svém důsledku také snižuje kvalitu vzdělávání ve speciálních školách. Už vidím, jak jsem některé zastánce integrovaného vzdělávání svou předchozí větou nadzvednul a jak mi chtějí psát. Nemám nic proti integrovanému vzdělávání zrakově postižených žáků za předpokladu adekvátní podpory; jsem však žel přesvědčen, že tato podpora je v současnosti naprosto nedostačující. Jde o to, abychom nevychovávali generace pouhých poběratelů sociálních dávek a za standard vydávali pár jednotlivců s nadprůměrnou inteligencí a podporou rodiny. To by společenský status nevidomých lidí jako skupiny i jako jednotlivců neúnosně snížilo a to přece nemůžeme připustit. Abychom však nemluvili jen o dojmech, pocitech a hypotézách, budeme muset získat nezpochybnitelná data, a to při našich možnostech (finančních i personálních) vůbec nebude snadné.
Závěrem této úvahy chci poděkovat všem, kdo v uplynulém roce přiložili ruku k dílu ať jako pracovníci, dobrovolníci nebo funkcionáři a pomohli třeba jedinému, častěji však desítkám nevidomých nebo jinak těžce zrakově postižených lidí. Přeji Vám, aby Vám zdraví, síla i odhodlání vydrželo i pro příští roky.
Milan Pešák