Menu
Doporučuji
Hlavní město Praha
Městská část Praha 11
Počitadlo
Počet přístupů od 13.10.2003
Nejsme organizace, která za nevidomé rozhoduje a jedná; jsme nevidomí občané, kteří rozhodují a jednají sami za sebe. Zásady našeho počínání jsou: svépomoc, partnerství, solidarita, úcta k lidské důstojnosti, svobodná volba, zdravý rozum.
Těmito slovy jako motem začínají stanovy Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých České republiky. Myslím, že není příhodnějších slov ani pro letošní první číslo našeho časopisu, číslo, které otevírá rok, v němž sjednocená organizace startuje naplno. Těmito slovy také otevíráme jubilejní 80. rok vydávání časopisů pro nevidomé v českých zemích.
Na začátku minulého roku náš nynější viceprezident ing. Císař velmi hezky a nadějně psal o tom, že jsme znovusjednocení hnutí nevidomých a slabozrakých občanů naší země tak blízko, jako nikdy před tím. A dnes, pouhý rok poté, můžeme konstatovat, že to nebyly naděje plané. Máme již jedinou celostátně působící organizaci nevidomých a slabozrakých občanů. Tato organizace, v kontrastu s tím, že je jediná, programově tvrdí, a to ve svém základním dokumentu - stanovách, že nerozhoduje a nejedná za nevidomé lidi. Co tato slova znamenají? Není to protimluv? Nespronevěřuje se taková organizace svému základnímu poslání? Myslím, že ne. Jistě je mezi námi dost takových, kteří by byli raději, kdyby za ně Sjednocená organizace jednala a rozhodovala, kdyby je vedla za ruku a oni by jen mohli říkat, jak špatně a nesmyslně to dělá. Je však mezi námi dost těch, kteří chápou, že vytvořit prostor, v němž se člověk může svobodně rozhodovat, je víc, než nalinkovat cestu. A právě o tom je druhá část té první věty. My sami "jsme nevidomí občané, kteří rozhodují a jednají sami za sebe", neboť se nebojí projevit svou vůli i příjmout důsledky svých rozhodnutí. Uvědomujeme si totiž, že i rozhodnutí, že za sebe necháme rozhodovat někoho jiného, je rozhodnutím. Z našeho, právě a jedině z našeho svobodného rozhodnutí Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých vznikla. Vznikla ne proto, aby nás ovládala, byť bychom tomu říkali, že nás vede; vznikla proto, aby nám byla prostředkem k prosazování našich oprávněných zájmů. Proto je první zásadou, na níž činnost SONS stojí, svépomoc. My sami, jako svéprávní lidé, kteří rozhodují a jednají sami za sebe, víme, co potřebujeme. Jsme dokonce někdy schopni i ukázat, jak toho dosáhnout. Jsme schopni se na realizaci toho, co potřebujeme, co nám pomáhá, sami se podílet. A tam, kde naše vlastní síly nestačí (a síly žádného člověka, žádné skupiny lidí s postižením či bez něj nestačí na vše) rádi se spojíme s dalšími, kteří mají obdobný problém, kteří vědí, jak jej řešit, kteří jsou ochotni nám pomoci. Pomoc však nebude účinná, rada nebude akceptovatelná, spolupráce nebude oboustranně výhodná, nebudou-li se ti, kdo pomáhají, radí, spolupracují, a ti, komu je pomáháno, raděno, s nimiž se spolupracuje, vzájemně respektovat, mít k soubě důvěru a úctu - zkrátka nebudou-li partnery. A právě proto je partnerství uváděno hned jako v pořadí druhá zásada, na níž stojí činnost SONS.
Jestliže k sobě partneři chovají vzájemnou důvěru a úctu, není myslitelné, aby prosazovali své vlastní zájmy na úkor svého partnera. A to ani v případě, že partner je výrazně slabší. Ba dokonce čim je partner slabší, tím více by ten silnější měl respektovat potřeby toho slabšího. V civilizovaném světě se tomu říká prostě - solidarita. A že je jí v tom civilizovaném i necivilizovaném světě málo? To není důvod, abychom ji neuplatňovali v našich životech i v organizaci, kterou tvoříme. A to jak směrem ven, k jiným skupinám lidí s postižením, tak dovnitř. Jak se to projeví? Např. tím, že ačkoli je a bude základní prioritou SONS učit lidi samostatnému zvládání pro nezávislý život nezbytných dovedností, budeme vždy respektovat, že ne každý je to schopen dokázat. Ty, kteří jsou schopni zvládat mnohé, nebudeme omezovat podceňováním a srážením na úroveň těch, jimž tolik schopností dáno nebylo. Všichni tak budeme mít víc možností pomoci těm, kteří naši pomoc potřebují intenzivněji. Cílem našeho snažení, snažení nevidomých lidí, kteří jednají a rozhodují se sami za sebe, by měl být důstojný život nejen pro ty, kdo jsou schopni si jej vybojovat sami.
Uplatňovat úctu k lidské důstojnosti nelze bez respektování práva člověka na svobodnou volbu. Na svobodnou volbu formy a způsobu pomoci, na svobodnou volbu těch, kteří jej zstupují tam, kam on sám nemůže, na svobodnou volbu řešení v případě, že se jich nabízí více. Na druhé straně je třeba dodat, že právo svobodné volby znamená možnost výběru, ne oprávnění požadovat cokoli. Právo svobodné volby rovněž znamená závazek alespoň do příští volby respektovat zvolené.
Že mluvím o naprostých samozřejmostech? Máte pravdu. Tak už jen přání do Nového roku 1997: Pro naši novou Sjednocenou organizaci, která se v těchto dnech naplno rozjíždí, přání, aby ji vždy charakterizovala síla racionálních rozhodnutí. A pro nás pro všechny kromě zdraví a dělných rukou připravených k práci také uši připravené ke slyšení a hlavu otevřenou k dobrým myšlenkám - prostě zdravý rozum.
Milan Pešák