Osobní stránky Milana Pešáka

"Nikdo si nás nebude vážit, vzdáme-li se vlastní důstojnosti." (Zora 1999/1)

Možná si vzpomínáte, že právě pod tímto mottem probíhalo 2. celostátní shromáždění naší organizace v červnu loňského roku v Ostravě. A musím říci, že bych byl nerad, kdybychom na toto motto zapoměli. Jsem totiž hluboce přesvědčen, že lidskou důstojnost nám nikdo vzít nemůže; jsem však stejně hluboce přesvědčen o tom, že se jí často vzdáváme sami a činíme tak zcela bezdůvodně. Čím? Někdy drobnostmi, někdy celým životním postojem. Někdy drobnými neurvalostmi ke kolemjdoucím či lidem, s nimiž jednáme, někdy apatií k tomu, co se kolem nás děje, někdy rezignací na to, že i já, ačkoli jsem těžce postižen, mohu něco dokázat, mohu někomu být užitečný, mohu někomu udělat radost, neboť jsem nepřestal být člověkem. A možnost něco dokázat, být někomu užitečný, udělat někomu radost má každý člověk; jde jen o to, zda ji využije.

V uplynulých letech jsme vybudovali takovou síť služeb pro naši skupinu občanů, jakou nám lidé s jiným postižením poprávu závidí. To se nám podařilo. Zcela jsme však podcenili ovlivňování obecného povědomí mezi našimi členy a zrakově postiženými lidmi vůbec. Ano, po letech ideologické masáže Svazu invalidů a všech jeho nadřazených myšlenkoterapeutů jsme k tomu měli odpor a nechuť - to je pochopitelné. Stalo se však to, že sice máme odborné instruktory, kteří jsou schopni kvalitně a kvalifikovaně učit lidi s těžkým zrakovým postižením bezpečně a spolehlivě chodit s bílou holí, jen těžko se však hledá člověk, který je těmto lidem schopen a hlavně ochotem věrohodně - to je s odvoláním na vlastní praxi a zkušenosti - říci, že chodit s bílou holí není ostuda. Máme kvalitní odborníky, kteří jsou schopni moderním způsobem učit nevidomé lidi číst a psát Braillovo písmo; nikdo jim však neřekne, že neumět na konci 20. století číst a psát je ostuda a že ten, kdo poslouchá magnetofonovou kazetu ještě nemusí být gramotný. To nemůže říci zdravý člověk, to musí říci člověk nevidomý. Provozovat siť odborných středisek může leckdo, i když asi ne na stejné úrovni. Říkat tyto tvrdé pravdy, vést a stimulovat zrakově postižené lidi k určitým hodnotám, vytvářet reálné povědomí o jejich skutečných možnostech a schopnostech, mohou jen nevidomí a slabozrací lidé sami, případně organizace, kterou sami k tomuto účelu vytvářejí a řídí. V úvodu stanov naší organizace máme zapsáno, že právě takovou organizací chceme být. Jestli takovou organizací budeme, je plně v našich rukou. Jestliže jí však nebudeme, nenaplníme-li tuto výzvu, mezeru, která tím vznikne, zřejmě nebude mít kdo zacelit.

Ne, opravdu nevolám po návratu časů dobrovolných instruktorů. Nechci, abychom se vraceli k systémům, které vybízely naše aktivisty a funkcionáře k tomu, aby sbírali osvědčení o absolvování instruktorských zkoušek jako bobříky dokonalosti. I když i ty měly na cestě k dnešku svůj nepopíratelný význam. Jsme však již dál. Nechme odborníky, aby dělali, co se naučili, a spíše se zabývejme tím, zda se mají šanci naučit dost. Ale především sami nerezignujme na to, co je našim úkolem, ba snad bych mohl říci i posláním. Nerezignujme na pomoc těm, kteří ještě nevykročili s bílou holí a nezačali ohmatávat tu na papíru rozsypanou rýži, která představuje písmena. Nerezignujme na pomoc těm, kteří potřebují slyšet a vidět, že ty obtíže, které se jim zdají nepřekonatelné, někdo úspěšně zdolal. Nerezignujme na to, co je naší morální povinností. Tu za nás totiž nikdo jiný nesplní!

Milan Pešák

Zpět na Texty související se zrakovým postižením